Už delší dobu mě lákalo vydat se někam s kolem „na těžko“. Po slintání nad různými články a weby věnujícím se cestování s kolem na těžko, na lehko i pěší turistice jsem se rozhodl, že prostě musím taky! Nakonec jsem takový výlet spojil s hledáním jedné keše – přesněji řečeno multiny Přechod Brd. Kousek od Prahy, možnost přesunu vlakem na start i návrat, pěkná příroda Brd – to vše slibovalo pěkný zážitek.
V pátek zabaleny oba batohy, v nich spacáky, žďarák, celta, duše, nářadí apod., věci na spaní a nšco na sebe, co kdyby bylo horší počasí (dlouhá moira), druhej „dres“, kartáček a hygiena, nějaký to lehčí jídlo … a i tak dal můj Boll Bedouin nějakých cca 7,5 kg, vč. 3l camelbaku. Takhle na potěžkání v ruce trochu moc, ale nakonec to zas tak nevadilo.
Nechtělo se nám šlapat přes Prahu, a tak využíváme PID a do Radotína se dopravujeme vlakem. Cesta z Radotína je jasná – po cyklostezce kolem řeky až do Černošic, a přes železniční most. No, naplínováno to bylo pěkně. První zádrhel byl hned za Radotínem – popadali stromy na stezku, a tak stezka uzavřena, takže jsme museli objížďkou po silnici. No, naštěstí je to kousek, a za chvíli jsme byli na železničním mostě. Na druhé straně mostu přes Berounku, na té „všenorské“, přišla durhá, a hodně, velká komplikace.
Cestou z mostu spadl Zuzce do předního kola nějaký naprosto dementní silničář postaršího věku. Bez jakéhokoli slova se pokusil v momentě, kdy scházela dolů od mostu, zatočit kolem ní … a nevešel se. Spadnul přímo do předního kola a kdyby ho i s kolem Zuzka neudržela, spadne až do potoka. Zvedl se pak, a bez jediného slova nasedl a odjel nahoru směr most. Řval jsem za ním jak turněco o arogantních hovadech a zasraných debilních silničářích, a že by se mohl alespoň omluvit, podívat se jestli nám něco nepoškodil, ale nic. Pokračovali jsme dál, a kousek od všenorského nádraží zjišťujeme, že přední kolo na Zuzčině Contesse hází o dva tři cm – prostě solidní osma. Volám do SkiBike centra Radotín – ale ti prý nemají dnes servisáka, jak říká ochotná paní či slečna. Po poradě s bráchou zkouším pana Hanouska v Radotíně. Přijeďte, říká, a že ač za hoďku zavírá, počká na nás. Prý manželka počká s obědem, je už zvyklá.
Opět vlakem, tentokrát opačně, směr Radotín. Cestou kousek za mostem vede cyklostezka v Černošicích kolem vlaku – a vidím „našeho“ silničáře. Vyskakujem z vlaku, ale než přijel další, pán se neukázal. Škoda – pro něj asi naštěstí, dupnul bych mu asi nejen do výpletu. Nakonec vše dobře dopadlo, pan Hanousek kolo centruje. Přitom pokecáme o cyklobranži a vůbec o kolech. Je vidět, že kola pro něj nejsou jen práce. Ochotně povídá, ukazuje, nechá si koukat pod ruce při centrování na stolici. Za asi hodinu od příchodu jsme zpět na trase směr Všenory.
Tentokráte máme přejezd mostu a sjezd z něho bez problémů a po zjištění první indicie multiny
Přechod Brd se dáváme ze Všenor směr Černolice. Do kopce. Vzhledem k odhadu délky, a vracení se do Radotína, pomalu tlačíme … Skoro až nahoře odbočuje ze silnice doprava červená TZ, která se stává naším průvodcem po celý víkend. Po ní se vydáváme, po zastávkách multiny, dál – přes Skalku k vyhlášené restauraci U Dernerů. Tady pauza na poslední teplé jídlo a „normální“ záchod, doplnit vodu …
Po kuřízku (=kuřecí řízek) pokračujeme dál směr Třebízkého dub. Malá pauza, kdy dohledávám a loguju keš
Trebizskeho Dub, podél bývalé raketové základny Klondajk (za valem, ale pěkný report o ní
zde na TrailBusters.cz). Poučení z jiné vyjížďky uhýbáme před Stožcem z červené, abychom se o kus dál napojili na asfaltku a zelenou TZ, po které vysotupáme na rozcestí pod Stožcem. A hurá po asfaltce směr Jelení palouky, kde potkáváme mladého muže alternativního vzhledu, kterak bosý šlape s barelem vody na rameni… kamsi. Ač je to tu kousek do kopce, předjíždíme ho a přes hlavní silnici se znova noříme do lesů Brdských Hřebenů. Až k odbočce na Studený vrch nás vede
NS Dobří(š) v poznání, konkrétně část Lesní stezka.
Po chvíli šlapání a i tlačení (polomy, bláto) jsme na hřebenu Kuchyňka. Krásné místo, místy až skoro trialový terén. Nikde nikdo, parádní atmosféra. Cesta místy vede po náspu, o kousek dál úzká pěšina – sem se vrátím! A najednou jsme z lesa, na silnici. Rozcestí Pod Provazcem. Podle logů lidí, co šli tuhle keš, je nedaleko odsud u potůčku místo vhodný na spaní … No, nenašli jsme to. Po asi 150 m prodírání hustníkem (les z malých jehličnanů) jsme to na okraji bažiny vzdali, i když jsme byli na správných souřadnicích. Tak zpět do kopce a do lesa. Nakonec spíme na kraji paseky, asi 200 m vzdušnou čarou od malého jezírka. No, po obhlédnutí jezírka z koupele nebude nic, nenašel jsem odvahu. Po rychlé véče a umytí zubů a oplachu pomocí camelbaku usínáme. Najeto dnes 55,50 km (nejen) po brdských lesích.
Ráno nás budí houbaři. Halasí na celý kolo, ale když si nás všimnou, jsou najednou jak myšky a obcházejí nás obloukem. Že by se nás báli? 🙂 Na rozdíl od včerejška je dnes zataženo a citelně chladněji. Jsem rád za 3/4 kalhoty a dlouhou moiru pod trikem. Nakonec spadlo přes den i pár kapek, ale to vůbec nevadilo. Po asflatce cesta utíká. Na rozcestí Komrosko si říkám, že jsme mohli dojet až sem a spát v místním přístřešku. Pokračujeme dál, pořád po asfaltu, směr Plešivec. Opatrně přejíždíme silnici č. 115, spojku mezi Jincemi a Hostomicemi, takhle ráno naštěstí málo frekventovanou. Po asfaltu míjíme jednu z brdských studánek – tu
U Eliščiny cesty. Bohužel, jak již vím z příprav na cestu, voda tu není pitná, i když studánka vypadá pěkně. Škoda. O kousek vedle je zajímavý pomník neznámému partyzánovi.
Původně byl plán udělat si malou zajížďku přes Viklan a Krkavčí skály, ale nakonec po krátké poradě prodloužení cesty zamítáme a vyrážíme dál do kopce na brdský Plešivec. Od rozcestí Plešivecké sedlo začíná velmi tlačící úsek. Až na vrchol Plešivce je nám průvodcem
naučná stezka Z Jinec na Olymp Brd. Tady vede korytem vzhůru, aby ji vystřídalo kamenné moře. Tady nás míjí bajker skoro již důchodového věku, s hustým plnovousem, na fullu od Authora. My tlačíme, on jede. Kousek pod vrcholem, na kamenných plotnách, si děláme pár fotek.
Na vrcholu Plešivce opět potkáváme onoho bajkera. Zdravíme se a dáváme se do řeči. Jezdí prý tudy skoro denně, do práce, má to asi 40 km přes Plešivec anebo prý asi 20 kiláků kolem po silnici. A prej co si asi moh tak vybrat – jo, říkám mu, jeho výběr chápu. Taky bych jel skrz les delší, zato „lepší“ cestou. Takový terén za barákem, kde já mám asfaltovou Prahu. Netušil nic o geocachingu, který nás sem dovedl, zaujalo ho to. Děláme si tu foto, prohlížíme a zapisujeme se do místní vrcholové knihy. Je tu i keš –
Plešivec – a tak ji dohledávám a loguju. A po jídle se vydáváme směr dolů z kopce.
Pod kopcem je opět malá pauza. Jsou zde pozůstatky po dolování železných rud, zasypané štoly – a tomuto je zde věnovaná keš
Dolování pod Plešivcem. V okolí Plešivce se v několika povrchových lomech těžil i křemenec. Něco málo o těžbě a dolování je k přečtení
zde. A teď už nám zbývá jen dojet do Zdic a doufat, že nebude plný vlak a s koly se vejdem. Když konečně po silnicích dojíždíme přes Lhotku, Libomyšl a kolem Bavoryně na přejezd nad dálnici u Zdib, lehce krápe. Ještě přes koleje po lávce a kolem
Muzea a výtopny Zdice jsme na nádraží. A začíná lejt jako z konve. Stihli jsme to akorát! Do vlaku jsme se vešli a tak jedem domů.
Za oba dva dny jsme najeli tesně přes 79 km. Nebýt příhody s pádem bezohledného silničáře do předního kola Zuzky, bylo by to celé kratší. Ale ani tenhle zážitek nepokazil celý víkend a dojem z putování skrz část Brd.
A abych nezapomněl – keš Přechod Brd, cíl téhle naší výpravy, jsem našel. V povídání jsem ji nezmínil abych nenapověděl kde finálka je – ale dá se vyčíst lokalita z listingu, a i když jsem se snažil, i odsud. Po multině Krokonoše Crossing je tohle moje druhá (díky pořadí odlovu) nejvíc nejlepší keš, co jsem zatím našel.
Foceno iPhonem 4 (kromě fotky batohu, ta je focena Alcatelem OT 997d Ultra, uprava pro Facebook), proto je kvalita a styl fotek takový jaký je…
